Pane docente, děti dnes vyrůstají ve světě, který je do značné míry digitální. Jak se za dobu Vaší praxe změnily problémy, se kterými se školy a pedagogové nejčastěji setkávají?
Za dobu mé praxe se změnila především rychlost, intenzita a viditelnost těchto problémů. Dříve jsme často řešili hlavně to, že se děti dostaly k nevhodnému obsahu nebo že neuměly správně pracovat s technikou. Dnes už technologie nejsou „něco navíc“ – jsou součástí každodenní komunikace, učení, zábavy i vytváření vztahů. Změnilo se také to, že problém často nekončí odchodem ze školy. Konflikt, posměch, tlak vrstevníků nebo manipulace může pokračovat večer doma přes telefon. Škola se tak dostává do situací, které se odehrávají mimo její budovu, ale velmi silně dopadají na klima třídy, psychiku žáků i práci učitelů. Dnes proto nestačí učit děti jen „ovládat zařízení“. Potřebujeme je vést k tomu, aby rozuměly důsledkům svého online jednání, aby dokázaly rozpoznat riziko, požádat o pomoc a zároveň chápaly, že za obrazovkou je vždy člověk.

Ve svých webinářích se věnujete tématům, jako jsou sexting, kyberšikana nebo rizikové online seznamování. Jsou podle Vás pedagogové na tyto situace připraveni?
Řekl bych, že připravenost pedagogů je velmi různorodá. Setkávám se s učiteli, kteří jsou výborně orientovaní, sledují trendy, umí s dětmi mluvit otevřeně a citlivě. Zároveň ale potkávám pedagogy, kteří mají spíše „selektivní“ znalosti některých témat. Tito pedagogové často říkají: „My víme, že se to děje, ale nejsme si jistí, jak správně dělat prevenci, jak postupovat.“ Například v oblasti rizikového sexuálního chováni v kyberprostoru, které může být pro dítě velmi nebezpečné a je na významném vzestupu pedagogové, ale i rodiče často zmiňují: „Rádi bychom se věnovali těmto tématům, ale nevíme, jak toto téma komunikovat s rodiči, jak to prezentovat žákům/dětem.“ A to je naprosto pochopitelné. Tyto témata bývají citlivá, emočně náročná a často se v nich prolíná oblast pedagogická, psychologická, právní i rodinná. Učitel není kriminalista ani terapeut, ale měl by vědět, s jakými riziky se může dítě v kyberprostoru setkat, jak situaci zachytit, jak ji nebagatelizovat, jak chránit dítě a koho případně přizvat. Nejdůležitější podle mě je, aby škola měla jasné informace o podobě online rizik, měla by znát postup, kdo nastalou situaci řeší, jak se komunikuje s rodiči, kdy se obracíme na odborníky a jak zabránit dalšímu šíření rizikové situace. Zde bych mohl doporučit námi vypracované dokumenty, které jsou nyní již součástí metodických doporučení a metodických dokumentů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy jako je Příloha 7 – Kybernetická agrese a kyberšikana a Příloha 18 – Rizikové sexuální chování. Pedagogové nepotřebují být experty na všechny technologie, online rizika apod. ale potřebují mít jistotu, že v takové situaci nejsou sami.

Často se mluví o tom, že dnešní děti jsou „digitální domorodci“. Znamená to automaticky, že se v online světě dokážou bezpečně pohybovat?
Určitě ne. To je jeden z největších mýtů. Děti často používají technologie velmi přirozeně, rychle a bez ostychu, ale to neznamená, že jim skutečně rozumějí. Umí si založit účet, poslat zprávu, natočit video nebo používat aplikaci nebo online službu. Ale to ještě neznamená, že chápou, jak fungují algoritmy, jak vzniká digitální stopa, proč je problematické sdílet osobní údaje, nebo jak rozpoznat manipulaci. Já někdy říkám, že dítě může být velmi zručný uživatel, ale nezralý rozhodovatel. A právě tady je role dospělých. Ne kontrolovat každý klik, ale být průvodcem. Vysvětlovat, nastavovat hranice, ptát se a zajímat se o to, co dítě online skutečně dělá.

Ve své práci využíváte konkrétní kazuistiky. Překvapují Vás některé příběhy i po letech výzkumu a přednáškové činnosti?
Ano, překvapují. Ne vždy technicky – mnoho scénářů se opakuje. Překvapuje mě ale lidská stránka těch příběhů. Jak rychle se může banální situace změnit v něco, co dítě nezvládne samo. Jak dlouho někdy trvá, než se svěří. A také jak často dospělí zpětně říkají: „My jsme si ničeho nevšimli.“ Kazuistiky jsou důležité právě proto, že za pojmy jako sexting, sextortion, kyberšikana, kybergrooming, online manipulace nebo rizikové sdílení citlivého obsahu vidíme konkrétní dítě, konkrétní třídu, konkrétní rodinu. To pomáhá učitelům i rodičům pochopit, že nejde o abstraktní hrozby z internetu, ale o situace, které se mohou stát v běžné škole a běžné rodině. Zároveň mě pozitivně překvapuje, když škola zareaguje rychle, citlivě a bez obviňování. Pak vidíme, že prevence a dobré nastavení vztahů opravdu fungují.

Diskuse o používání mobilních telefonů ve školách neutichají. Existuje podle Vás ideální cesta mezi zákazem a bezbřehou volností?
Myslím, že ano, ale nebude stejná pro všechny školy. Extrémy obvykle nefungují. Úplná volnost vede k roztříštěné pozornosti, konfliktům a úniku do online prostoru. Na druhé straně samotný zákaz děti nenaučí s technologiemi zacházet zodpovědně. Za rozumnou cestu považuji jasná pravidla, která jsou srozumitelná, vymahatelná a vysvětlená. Například: kdy telefon do výuky patří, kdy ne, kde je uložený, co se děje při porušení pravidel a proč tato pravidla vůbec máme. Důležité je také odlišit věk dětí. Jinak budeme pracovat s žáky prvního stupně, jinak se středoškoláky. Cílem by nemělo být jen telefon „zakázat“, ale učit děti, kdy je technologie nástroj a kdy už nás ruší, odvádí pozornost nebo škodí vztahům.

Dalším tématem Vašich seminářů je mediální gramotnost a ověřování informací. Je v době sociálních sítí složitější rozpoznat pravdu než před deseti nebo dvaceti lety?
Ano, v mnoha ohledech je to složitější. Ne proto, že by dříve neexistovaly lži nebo manipulace. Ty existovaly, troufnu si konstatovat, vždy. Rozdíl je v rychlosti šíření, množství informací a v tom, že dnes může velmi přesvědčivě působit i obsah, který je nepravdivý, vytržený z kontextu nebo vytvořený uměle pomocí umělé inteligence. Sociální sítě navíc často neukazují to, co je nejpravdivější, ale to, co vyvolává reakci – emoci, strach, vztek, pobavení. A právě emoce často obcházejí naši schopnost kriticky přemýšlet, což je problematické zejména u dětí, které mají s řízením emocí značné obtíže. Proto mediální gramotnost není jen schopnost najít informaci. Je to schopnost zastavit se a zeptat se: Kdo to říká? Proč to říká? Jaký je zdroj? Co ve mně tato informace vyvolává? A nemám chuť ji sdílet jen proto, že potvrzuje můj názor ?

Jaké nejčastější chyby děláme při posuzování informací, které se k nám dostávají z internetu?
Nejčastější chyba je rychlost. Vidíme titulek, obrázek nebo krátké video a uděláme si názor dřív, než si ověříme kontext. Druhá častá chyba je, že věříme informacím, které potvrzují to, co si už myslíme. Tomu se nevyhnou děti ani dospělí. Další problém je záměna popularity za důvěryhodnost. To, že má příspěvek hodně sdílení nebo komentářů, ještě neznamená, že je pravdivý. Znamená to jen, že zaujal. A konečně často podceňujeme vizuální stránku, vizuální manipulaci. Kvalitní grafika, sebevědomý projev nebo profesionálně působící video v nás mohou vyvolat dojem důvěryhodnosti. Ale forma není důkaz. I velmi dobře vypadající obsah může být chybný nebo manipulativní. Je nutné si uvědomit, že vizuální vjem má zásadní dopad na naše emoce, které ovlivňují naše myšlení a chování.

Setkáváte se s tím, že některým dezinformacím podléhají více dospělí než děti?
Ano, setkávám. Někdy máme tendenci dívat se na děti jako na zranitelnou skupinu, což je správně, ale neměli bychom zapomínat, že zranitelní jsme v online prostředí všichni. Dospělí mohou být náchylní k dezinformacím, manipulaci právě proto, že mají životní zkušenost, pevnější názory a někdy i větší důvěru ve zdroje, které považují za „své“. Pokud informace zapadá do jejich pohledu na svět, nemusí mít potřebu ji ověřovat. U dětí zase vidíme jiná rizika – například důvěru v influencery, tlak vrstevníků nebo neschopnost rozpoznat reklamu, manipulaci či skrytý záměr. Proto bych nestavěl děti a dospělé proti sobě. Spíše bych řekl, že mediální gramotnost je celoživotní dovednost.

Umělá inteligence se stala jedním z nejdiskutovanějších témat současnosti. Co Vás na jejím rozvoji nejvíce překvapilo?
Nejvíce mě překvapila rychlost, s jakou se umělá inteligence dostala z odborného prostředí do každodenního života. Ještě nedávno byla pro mnoho lidí AI abstraktní pojem. Dnes ji používají žáci, studenti, učitelé, rodiče i firmy – někdy vědomě, někdy aniž by si to uvědomovali. Překvapila mě také přirozenost komunikace s těmito nástroji. Lidé k nim často nepřistupují jako k softwaru, ale skoro jako k partnerovi v rozhovoru. To je užitečné, ale zároveň to může být rizikové, protože máme tendenci věřit odpovědím, které znějí jistě a kultivovaně. Za klíčové považuji naučit se s AI pracovat kriticky. Neptat se jen: „Co mi AI odpověděla?“, ale také: „Na základě čeho? Co může být špatně? Jak to ověřím?“

Ve svých kurzech představujete pedagogům možnosti využití ChatGPT nebo nástrojů pro generování obrázků a hudby. V čem vidíte jejich největší přínos pro školní praxi?
Největší přínos vidím v tom, že tyto nástroje mohou učitelům šetřit čas a rozšiřovat didaktické dovednosti. Mohou pomoci s přípravou variant úloh, pracovních listů, vysvětlení pro různé úrovně žáků, návrhů aktivit nebo modelových situací. Učitel ale zůstává tím, kdo rozhoduje. AI může nabídnout návrh, ale pedagog zná třídu, kontext, vztahy, schopnosti žáků i cíle výuky. To žádný nástroj „zatím“ nenahradí. Velký potenciál vidím také v individualizaci výuky. Učitel může rychleji připravit jednodušší verzi textu, náročnější otázky pro pokročilé žáky nebo podpůrné materiály pro ty, kteří mají speciální vzdělávací potřeby. Pokud je AI používána promyšleně, může být velmi praktickým pomocníkem.

Objevují se také obavy, že umělá inteligence děti odnaučí přemýšlet. Sdílíte tyto obavy?
Sdílím je částečně. Samotná technologie děti přemýšlet neodnaučí. Ale pokud ji budeme používat jako zkratku k hotovým odpovědím, pak ano – může vést k povrchnosti, opisování a menší intelektuální námaze. Záleží na zadání. Pokud se žák zeptá AI a bezmyšlenkovitě výsledek odevzdá, nic moc se nenaučí. Pokud ale má výstup porovnat, opravit, ověřit, rozšířit nebo kriticky zhodnotit, pak AI může přemýšlení naopak podporovat.

Může být AI pro učitele spíše pomocníkem než konkurentem?
Ano, může. Ale pouze tehdy, když ji budeme chápat jako nástroj, nikoli jako náhradu učitele. Učitel není jen poskytovatel informací. Učitel vytváří vztah, motivuje, reaguje na emoce, spoluvytváří a vnímá atmosféru ve třídě, vede žáky k hodnotám a odpovědnosti. AI může pomoci s přípravou, inspirací, formulací úloh nebo zpětnou vazbou. Ale pedagogický úsudek, etika a znalost konkrétních dětí zůstávají na učiteli. Spíše než konkurence bych mluvil o nové profesní dovednosti. Učitelé nebudou nahrazeni umělou inteligencí, ale mohou být postupně znevýhodněni ti, kteří se nenaučí rozumně využívat nástroje, které mají k dispozici.

Když se setkáváte s pedagogy na seminářích, jaké otázky nebo obavy od nich slýcháte nejčastěji?
Velmi často slyším otázku: „Co máme dělat, když už se něco stane?“ To se týká online rizik, konfliktů ve třídě i používání AI. U umělé inteligence se často ptají: „Jak poznáme, že práci vytvořil žák?“ nebo „Máme AI zakazovat, nebo povolit?“ Za těmito otázkami je podle mě nejistota, jak nastavit férová pravidla. A pak je tu obava z odpovědnosti. Učitelé cítí, že digitální svět se rychle mění, a nechtějí udělat chybu. Proto je důležité jim dodat nejen informace, ale i jistotu, že nemusí být technickými experty. Potřebují rozumět principům, mít oporu ve vedení školy a vědět, kam se obrátit.

Kdybyste měl vybrat jednu digitální dovednost, kterou budou dnešní děti potřebovat za deset či dvacet let nejvíce, která by to byla?
Vybral bych schopnost kritického a odpovědného rozhodování v digitálním prostředí. Nejen umět používat aplikace, ale umět se rozhodnout, čemu věřit, co sdílet, co odmítnout, kdy se zastavit a kdy požádat o pomoc. Technologie se budou měnit. Dnešní aplikace mohou za deset let vypadat úplně jinak. Ale schopnost klást správné otázky zůstane: Je to bezpečné? Je to pravdivé? Je to fér? Komu tím mohu ublížit? Jaké to bude mít důsledky? Pokud děti naučíme jen konkrétní nástroje, bude to rychle zastarávat. Pokud je naučíme přemýšlet, ověřovat, chránit sebe i druhé a jednat odpovědně, dáme jim dovednost, která bude použitelná v jakékoli technologické době.

Na co se mohou účastníci Vašich webinářů nejvíce těšit a s čím by měli odcházet zpět do svých škol?
Mohou se těšit hlavně na praktický pohled. Nechci, aby webinář byl jen výčet hrozeb. Cílem není učitele ani rodiče vyděsit, ale vybavit je konkrétními nástroji, příklady a postupy. Účastníci by měli odcházet s větší jistotou. Aby věděli, jak s dětmi o digitálních rizicích mluvit, jak rozpoznat varovné signály, jak nastavit pravidla a jak reagovat, když se objeví problém. A možná nejdůležitější je, aby odcházeli s vědomím, že digitální svět není jen hrozba. Je to prostor, ve kterém se děti učí, tvoří, komunikují a hledají své místo. Naším úkolem není je z něj vytlačit, ale pomoci jim, aby se v něm pohybovaly bezpečně, slušně a sebevědomě. Děti nepotřebují dospělé, kteří budou znát každou aplikaci. Potřebují dospělé, kteří se zajímají, umí naslouchat, nastavují hranice a pomáhají jim přemýšlet o důsledcích digitálního jednání. A to je podle mě základ digitální výchovy – doma i ve škole.